pokud vás zajímají některé podrobnosti, pište: zjarolin@dpmb.cz 16.10.09
fotky najdete zde: zde
Filipíny leží v jihovýchodní Asii, na východ od Číny prakticky v Tichém oceánu. Tato země se skládá z mnoha ostrovů, které jsou dopravně spojeny především trajekty. V období naší cesty by tam mělo vrcholit období sucha. No tak uvidíme:)
odlet z Prahy večer přímým letem s Koren Air do Soulu. Kvalita i služby skvělé. Sedadlo jsem mel u nouzového východu, taky skvělý - aspoň se mé dlouhé nožky protáhly.
Soul - přistání na čas (je poledne) a na Filipíny nám to letí až večer tak vyrážíme do města. Cesta z letiště do města vsak trvá asi 1,5 hod. Trošku litujeme, ze toho moc neuvidíme, ale k vidění toho zase tak moc není... jedna krychle vedle druhé, památek by člověk napočítal na prstech jedné ruky. Zajímavé jsou snad jen Velikonoční slavnosti, které tu všude jsou. Jinak moderní velkoměsto...
Jedeme tedy zpátky na letiště, nasedáme do letadla a po 4,5 hodinách přistáváme a letišti v Cebu. Je těsně před půlnoci (23:30). Po nezbytných celních procedurách si bereme taxi za branami letiště (stoji polovic než před letištěm - v přepočtu po smlouvání jen 80Kc). První malý šok je, že je o půlnoci 27C a pěkně vlhko, jakpak asi bude ve dne?
Nocleh máme na první noc pro jistotu rezervovaný (jinak dál už nic), celkem obyčejný pokoj ale na přenocování stačí.
Hned ráno jsem se vydal měnit peníze. Směnárny tu moc nejsou, tak do banky... ale je to problém. Chodím od jedné ke druhé a nic mi nechtějí vyměnit, neb ještě prý nedostali z ústřední banky za kolik... no to jsou tedy věci... nezbývá než čekat... no kurz nakonec dostali o půl desáté (hodinu po otevíračče.)
Peníze máme tak honem pryč z města, nejprve se zrekreovat k moři. Vyhlídli jsme si místo White Beach u Moalboal asi 100km od Cebu, blízko jsou i pěkné vodopády. Po 2,5 hodinách cesty autobusem vystupujeme z autobusu, nasedáme na tricykletu a hrkotáme k moři. Cestou nám na výmolech vypadne batoh, pro který se musíme vrátit.
Tricykleta je motorka s postranním krytým vozíkem sloužící k hromadné dopravě. Normálně se tam vejde asi 6-7 lidi, ale s našimi batohy je kapacita menší.
Pláž je super, ubytko jednoduché, ale slušné, takže rychle do vody a užívat, je pěkně, nikde nikdo... navíc tu jsou blízko pobřeží nádherně koraly a pěkné barevné rybičky... prostě ráááááááj...
14.4. úterý
Dopoledne si ještě užíváme na pláži a kolem jedenácte vyrážíme na vodopády... nejprve tricykletou do města a pak autobusem asi pul hodiny na jih. Je to jedna z hlavních silnic na ostrove.
K vodopádům je to asi hodinová cesta kolem vody, po skalách, pěkný vedro i když jdeme skoro celou dobu ve stínu a taky vysoká vlhkost. Prý se na konci dá koupat v tůni, ale já se koupu už teď...
Po hodinové cestě přes skály a taky přes lávky ze dvou klád a malé brodění je odměnou pěkný vodopád a jezírko s průhlednou modro-zelenou vodou... téměř okamžitě jsem v něm a užívám si tuto krásně ochlazující lázeň...No nemůžeme tady zůstat věčně a tak pomalu zpátky do města na autobus. Ještě vyzvedneme batohy, které jsme si tu nechali schované v jenom obchůdku a už zase busikem směr jih... do města Bato, lodi na ostrov Negro a do města Dumaguete, kde pro dnešek končíme. Večer jsme ještě prošmejdili město, navštívili internet za 8 Kč na hodinu a šli spát.
Ráno jsem se vzbudil brzy a vyrazil hned v šest ráno prošmejdit město. Nutno podotknout, že v tuto dobu tady panuje již čilý ruch a slunce už taky pěkně pálí. Kromě katedrály a pěkné promenády na pláži tu toho moc k vidění není tak jsme pozoroval a fotil dopravní ruch :-)
Jako dnešní program jsme zvolili návštěvu národního parku Twin Lakes, což je asi 35 km za městem.
Bohužel cesta pro mě nezačala právě šťastně. Naskakoval jsem do rozjíždějícího autobusu tak radostně, ze jsem prasil hlavou o kovová a pěkně tvrdá futra dveří. Zatmělo se mi před očima a uviděl jsem všude kolem hvězdičky. Dosedl jsem na sedadlo a zbytek cesty jsem se z toho snažil vzpamatoval. Na hlavě mi kromě boule zůstala i pěkná rána, ale snad to bude dobry.
Autobus nás vyhodil na rozcestí k parku, odkud je to ještě asi 14 km do pěkného kopce. Slunce už pěkně paří, tak jsme využili nabídky zdejších mladíků a k branám parku jeli na motorce - tedy každý na své - na jedné by to asi nejelo. Po cestě jsme projížděli jednou domorodou vesnici, kde jsme doplnili benzin / tedy koupili jsme v jednom obchůdku benzin v 1l láhvi od coca-coly :-)
Národní park leží v nadmořské výšce asi 1000 m a centrem jsou dvě jezera, kde lze obejit po cestě kolem. Bohužel po předchozích deštích stoupla hladina o více než 2 metry a část cesty je ve vodě. Chtěli jsme se nějak dostat na vyhlídku na druhé jezero, tak jsme si půjčili od místních loďku a zatopenou část objeli po jezeře. Bylo tam nádherně, po cestě ani živáčka.
Do města Sipalay jsme dojeli až za tmy, což není nic divného, protože se stmívá už v 18h. Rozhodli jsme se, ze ve městě zůstat nechceme a tak jsme zkusili dojet až na pláž Sugar beach. Najali jsme si tricykletu / motorku se "sidecarou" ale byli jsme tam jen dva, batohy, jeden domorodec a řidič. ve dne se dá jet levněji přívozem, ale je tma ten dnes už nejede.
tricykleta ta nás zavezla do hlubokého lesa k řece, pres kterou jsme jeli teprve do místa ubytování na pláž, tam jsme jeli loďkou. Loďka nás vysadila na pláži v úplné tmě a my se vydali hledat ubytování. To se povedlo a tak jsme usnuli v očekávání, kdeže se to vlastně probudíme - ale bylo to příjemné probuzeni.
odpočinkový den na krásné Sugar Beach nedaleko Sipalay.
jinak cely den pohodička, koupáni, lenošení u vody a poznávání lidiček a okolí.
cestovní den - ale neberu to jako ztraceny den - je to velký zážitek, navíc se tak dá dobře seznámit s místními - jsou moc hodni a milí a skoro všichni mluví anglicky.
ráno vstáváme už v pul šesté (už svíti sluníčko), jedeme přes přívoz loďkou s pádly a pak tricykletou na rozcestí na autobus. Ten přijíždí za půl hodiny a jedeme do města Bacolod na trajekt. Do města přijíždíme kolem poledne, nějak se nám ale zatahuje. Nasedáme na jeepney, který nás vysazuje asi 500m od přístavu. V tom okamžiku začíná pršet tedy lepe řečeno lít. Tolik vody najednou jsem snad ještě neviděl. Téměř okamžitě je kolem jezero. Po chvíli se déšť zmírňuje, je vsak stale zataženo tak využíváme situace a vyrážíme k přístavu. Cekat až přestane nemá smysl, to muže přestat taky až večer.
Trajektem se bez problému asi za hodinu dostáváme do Illoilo city, kde však nastává malý problém. Autobusové nádraží melo byt asi 1 km od přístavu, ale není tu, Postavili prý nove za městem.
Složitě zjišťujeme jak se tam dostaneme. Musíme jet jeepney a jednou přestoupit. První část cesty je bez problému, ale při přestupu nastal problém, přijíždějící jeepney byly už při příjezdu plné a při nejlepší vůli se nám nepodařilo s našimi bágly nastoupit. a nebyli jsme zdaleka sami. No jo, je odpoledni špička. Ale co teď, v zoufalství si chceme vzít taxi, ale nechce nám žádný zastavit. Pesky je to daleko, asi 5 km a navíc prší. Pomůže nám až místní policista, který jeden zastavil a ten nás zaveze na nádraží.
Chtěli jsme jet do města Caticlan, ale dnes pry už nice nejede, přijeli jsme pozdě. Tak nasedáme do autobusu do města Kalibo (asi ve 3/4 cesty). Autobus je docela plný, ale sedíme. Zhruba v půlce se v jednom městě docela vyprázdní a my máme po zbytek cesty dostatek pohodlí. To je tedy kompenzováno nezpevněnou cestou, po které to řidič pěkně kalí.
Do Kaliba dojíždíme za hluboké tmy, domlouváme ubytování a jdeme na kutě...
18.4. sobota
ráno jsme vstali brzy a vydali se autobusem (1,5 hodiny) do malého přístavu Caticlan, odkud jezdí lodě na ostrov Boracay. Boracay je jeden z nejnavštěvovanějších ostrovu na Filipínách a budou tam tak asi i turisti. Ty já sice zrovna moc nemusím, ale chtěl bych to aspoň vidět (tedy hlavně ten ostrov).
Malým trajektem asi pro třicet osob jsme na ostrově asi za dvacet minut a jedeme z přístavu tricykletou k plážím.
Mraky turistů tu dle očekávání jsou, tedy hlavně japonských a korejských, takže tu asi dlouho nevydržím. Výhodu to ovsem má - je tu internet. A moře je tu nádherné, krásně čistá voda a bílý píseček... taky jsme se trošku přismahli... :-) Sehnat ubytování není problém, na příval turistů jsou tu připraveni. Ceny jsou zde sice o něco vyšší než jinde, ale na naše poměry pořád pohoda.
19.4. neděle
Ostrov Boracay je sice pěkný, ale po obědě mu dáváme sbohem a jedem dále - míříme na sever. Poprvé jedeme také klasickým trajektem. O filipínských trajektech často slýcháváme často ze zpráv v souvislosti s jejich potopením (snad to nebude nás případ.).... i když tento je docela plný a taky postarší - je to second-hand někde z Japonska nebo Číny - soudě podle nápisů. Cestu nám zkracuje americký krvák o upírech natáčený v Praze. Jen se divím, že to promítají na palubě, kde je spousta dětí. Ty na to koukají s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Cesta proběhla dobře a dále se ještě kousek přesunujeme vanem (mikrobus) do malého městečka, kde se ubytováváme. Cena pokoje v malém hotýlku je v přepočtu 160 Kč pro oba-pokoj pěkný a čistý.
20.4.pondělí
Dnešní den byl zcela mimo plán, o čemž svědčí i to, že jsem teď na chvilku na netu (zase za 8 Kč/hod:-). Ale nemůže být vše vždy podle toho jak bych chtěl... Včera večer jsem vyrazil sám do města a seznámil se tam se zajímavými lidmi. Konverzace a chuť místního piva způsobily, že jsem zůstal o něco déle a ranní vstávání bylo pomalé. No vstávali jsme asi jen o hodinu později než jsem původně chtěl, což by nebylo až tak špatné. Vyrazili jsme do přístavu na loď, na druhou stranu přes vodu, cesta měla trvat jen asi hodinu rychlou lodí. Až při nástupu na loď jsem však zjistil, že máme lístky na běžný trajekt, který jede 2,5 hodiny. No co naplat, skákat do vody kvůli tomu nebudu:-) Měli jsme naplánovanou návštěvu jezera Taal s malým výstupem na sopku a tak teď počítám, jestli se to dá ještě stihnout. Cesta tam není zcela jednoduchá, kromě busu musíme jet ještě kousek jeepney a pak stihnout poslední odjezd v šest večer do Manily, pres noc bychom Chtěli konečně do hor na sever (trocha ochlazení neuškodí).
Na sopku by se to snad dalo stihnout s odřenýma ušima a tak se pomalu chystáme na přestup z autobusu na jeepney. Ovšem začíná pršet a to dost hustě. Pohled na směr kam máme jet taky nevěstí nic dobrého... černá obloha, mlha a sopka v mracích... tak zůstáváme v autobuse až do Manily.. a dobře děláme... prší až do večera :-( :-)
Manila je jako každé větší velkoměsto... je tu ovšem totální dopravní chaos a zácpa... jediné, co tu vcelku dobře funguje, je systém nadzemní dráhy, bohužel tu jsou jen 3 linky, což na 12 milionu obyvatel nestačí. Vozy jsou taky pěkně plné, no přirovnal bych to k jízdě brněnským trolejbusem 25 a 26 odpoledne na Vinohrady (pro nebrňáky-je to pěkně nacpaný). Na jedné z linek jezdí dokonce české tramvaje vyrobené v Praze, které sem byly dodány asi před 10 lety.
V Manile se trošku rozhlížíme, a hledáme autobusový terminál, odkud bychom měli jet nočním autobusem na sever do města Banaue - horského městečka, východiště pro treky a také na rýžové terasy.
Najít terminál je ovšem téměř nadlidský úkol. Průvodce nepíše, jak se terminal jmenuje ani jméno autobusové společnosti, jen ve které čtvrti je. A v Manile má snad každá společnost svuj vlastni terminál. Všichni kroutí hlavou a posilaji nás od čerta k dablu, ale my trváme na svem. Nakonec mame stesti, odchyti nás jeden ridic tricyklety a nabizi nám odvoz. Nechce ani o moc vic než je bezne a tak souhlasíme. Jediny problem je, ze venku prší a tak jsem po cestě trošku zmokl. Terminal je opravdu maly, misto jen pro jeden autobus, ale večer to skutecne pojede tak kupujeme listky. Mame ještě chvilku casu do odjezdu, tak chutnáme místní speciality (jak jinak než na ulici) a jdemem chvilku na net.
Autobus večer odjíždí na čas. Obsažena jsou všechna sedadla a ještě asi 5 lidi je u uličce na na provizorních sedátkách. Autobus má sice klimatizaci, ale jinak už ma sve nejlepší dávno za sebou... ale je vcelku pohodlný.. Po asi hodině cesty je tu policejní kontrola, policisté si nás všechny fotí na digitální foťák, asi aby věděli kdo jel v autobuse, asi kdyby k něčemu došlo.. naštěstí k ničemu nedošlo. Cesta je zprvu klidná, ale později, když přijíždíme do hor, je to horší. Neustale zatáčky a serpentiny, moc spát se nedá, jen tak napu. Přesně na čas v sedm hodin ráno přijíždíme do Banaue.
Banaue je takove malé podhorske městečko nebo spíše vesnice. Je známé především pro své rýžové terasy v okolí, které zde jsou už od nepaměti a jsou stále funkční.
Hned ráno po přijezdu jsme si našli ubytování, chtěli se nejprve dospat noční cestě autobusem a odpoledne se projít po rýžovýych terasach. Paní domácí nám však poradila, at raději vyrazíme hned, odpoledne prý může pršet. Moc jsme nechápali, obloha byla jasná. Ale uvěřili jsme jí a kolem deváte vyrazili. Najmuli jsme si ještě místního průvodce, neboť dle průvodce Lonely planet se už mnoho lidi ve složitých rýžových labyrintech ztratilo. Tedy ne navždy, ale pak těžko hledali cestu zpět do civilizace. Myslím, že jsme s tím průvodcem rozhodně udělali dobře.
Cesta do rýžových políček začínala na vyhlídce asi 3 km nad vesnici, nejprve jsme šli strmě dolů po rýžových polích, pak zase nahoru, mezi polemi atd. Průvodce tam byl samozrejme jako doma a dal nám taky pár zajímavých informací. Procházeli jsme take přimo obydlím místních pěstitelů rýže, kdybych šel sám, tak bych si asi nebyl jisty, jestli právě tudy je ta správná cesta. Příbytky místních vypadají moc zajímavě. Je to taková chaloupka na kuřích nožkach, které mají kolem sebe kulatou ochranu, aby jim tam nelezli potkani. Prý je jich v okolí hodně...
Na ryzovych polickach byla zasažana ryze a místní pracovali na obdelavani poli... ja bych v tomto vedru asi nemohl.. slunce pražilo a ze me pekne lilo :-) Ryzova pole jsou plna vody, která je sem přivadena dumyslnym systemem kanalu.
Po cestě jsme dale sestoupili až k vodopadu, byl pěkný, ale koupat se v nem bohužel nedalo... takova osvezujici koupel by přisla vhod.. za vodopadem jsme navic splhali do pekneho kopce po užke rozblacene pesine... vystup se zdal nekonecny až jsme vylezli u kanalu, který přivadi vodu k polim a podel neho jsme následne sli dale...
Kanal připomínal známy Schwarzenbersky kanal na Sumave, umela betonova strouha v lese a kolem policek, ve které tece voda, občas nejaka odbocka do políček. Cesta vsak byla misty dost zajimava, připominajici nacvik chůze po kladine. Muselo se jit totiz po rantlu kanalu sirokem tak asi na jednu nohu, na jedne strane kanal, a na druhé ryzove pole. Párkrát jsem zabalancoval a už se videl ve vodě, ale nakonec to vzdy vyrovnal. To ma společnice už takove stesti nemela a při jednom "akrobatickem" vykonu slapla do ryzoveho pole... a to až po koleno :-) no sli jsme dale.. byly tam nádherně vyhledy... chvíli kolem kanalu a chvíli mezi ryžovými poli.. až jsme dosli do jedne vesnice, kde se zije stale původním zpusobem života... připadal jsem si tak trochu jako při cestě casem, ale bylo to pěkně.. stavení jednoduchá, učelná a důmyslná.. a nikomu nevadilo, ze tam procházíme... dokonce ani místním psům, kteří jen tak dvakrát výstražně zašťěkali, asi abychom věděli, kdo je tam pánem...
Z vesnice jsme dale sli cestou po svahu smerem k Banaue, ale bohužel vzhledem k předeslym destum byla cesta strzena a misto toho tam bylo jen bahno, po kterém to pekne klouzalo... při prelezani jsme se docela bali, ze sklouzneme dolů ze srázu.. nás průvodce jen koukal jak to dopadne.. dopadlo to dobre a cestou jsme dosli ještě pres jednu vesnici zpet do Banaue.. bylo asi kolem druhé a zacinalo se zatahovat.. ze by mela pani domaci pravdu?
a mela...za pul hodiny zacalo pršet... lepe receno lit... takove pocasi je typicke pro obdobi destu... ráno pekne počasí a odpoledne dest... obdobi destu přichaži obvykle až v cervnu, ale letos je to nějak driv...
ale nám dest tentokráte nevadil, zalezli jsme do postele dospat předešlou noc.
Probudili jsme se kolem seste večer a vsude kolem tma... i ve vesnici.. prudke deste nás odrizly od elektřiny a tak jsou vsude zapaleny svicky.. dokonce i v obchode.. u nás by se zavřelo a tady se normalne prodava.. elektrinu zapli asi kolem osme... přemyslíme, co další den... meli jsme v planu jednodenni vylet do Batadu s temer celodenním trekem, ale po takovem desti to asi nebude schudne... uvidíme ráno jak bude a podle toho se rozhodneme... připadne Batad vynechame... a pojedeme rovnou do Sagady.
Ráno nás proboudil budik v sest. Jdu se podivat na oblohu.. pršet prave prestava, ale je zataženo... zalizam zpatky do poslele a znovu vylizam kolem sedme.. neprsi, ale podle oblohy muže zacit kdykoliv.. operativne tedy menime plany a Batad vynecháme... mohlo by tam byt sice pekne, ale rozhodne ne v tomto pocasi..
Do Sagady musíme použit poprve jeepney na vetsi vzdálenost. Má odjiždet v pul osmé z místní trznice a je to jediny odjezd za den. Přichažime tam o ctvrt na osm, batohy davame na střechu a usedame na podelne lavíce uvnitr. Kupodivu jeepney odjiždi už v 8:20... meli jsme stesti.. přijit o chvilku pozdeji mame smulu...
V jeepney se cestuje vetsinou uvnitr, ale když je moc plno,cestuji muži na strese... to je nás připad... naštěstí já nemusím - tak plné to zase není.. cesta vede dale do hor po hrbolate nezpevněné cestě plne bahna, pekne to nadskakuje.. zacina byt zima.. a vsechno obleceni mame na strese.. při jedne male pauze vybaluji z batohu na střeše bundu... v jeepney jsme se seznámili se dvěmi lidmi, co jednou taky do Sagady a chtěli by do jeskyni stejně jako my. Tak jsme se domluvili, že půjdeme ještě dnes odpoledne, stejně bude určitě pršet :-) A navíc se podělíme o náklady za průvodce, bez kterého se tam dostat nedá, leda že bychom byli sebevrazi..
Do Sagady jsme přijeli před polednem, svítíi sluníčko.. domlouváme ubytování, najímáme průvodce a vyrážíme směrem k jeskyním asi 2 km za město. Vycházíme za sluníčka, postupně se zatahuje a v polovině cesty už začíná lít... k jeskyním už přicházíme i přes pláštěnky provlhlí.
Do jeskyně se sestupuje od vchodu výškově asi 300 m. Žádné schody, chodníky či osvětlení jako u nás. Jen průvodce má plynovou lucernu. Byl jsem až překvapen, kolik toho dokáže osvětlit. Leze se pěkně po kamenech, vápencích a skoro bych řekl krápnících... nad hlavou řvou hejna netopýrů. První část cesty je dost kluzká, ale průvodce ví, kam nejlépe šlápnout. V polovině cesty sundáváme boty. Nechápal jsem proč, ale teď je mi to jasný.. po vápenci to bez bot neklouže... začíná tu být taky víc a víc vody, jsme v níi po kolena, navíc stéká po vápencích, jsou tu pěkná jezírka, nádhera. Už jsme pěkně mokří, ale to ještě nevím, co nás čeká: při dalším sestupu si musím i sednout do vody (naštěstí je docela tepla), kousek zdoláváme i za pomoci lana... těsně před koncem sundáváme i batohy.. nakonec slézáme až na dno, je tu nádherné jezírko, ve kterém se dá i koupat... ale já do toho nejdu, už jsme totálně mokří a nekoupe se nikdo... ale průvodce říká, ze to občas někdo zkusí.. tak příště...:-)
Zpět do vesnice už jdeme v totálním dešti, ještě že nepršelo v jeskyni. Už je pomalu podvečer tak studujeme co další den.. podle počasí... je tu údolí mrtvých, pěknej trek na vyhlídku za město... uvidíme ráno... dneska si dáváme místní pivo "Red horse-Červený kůň" - připomíná mi to Červeného draka od Starobrna... taky pěkně silný a leze do hlavy :-)
Ráno se probouzíme opět kolem šesté a zjišťujeme, že prší. Přestává až kolem osmé a tak vyrážím (tentokráte sám) na výlet do Echo valley na jeden místní kopec s pěknou vyhlídkou.
Echo valley - je známé věšením rakví s nebožtíky nad jeskyně jako součást místní tradice, předtím je velký obřad
Vystup na kopec – asi hodinu tam a hodinu zpátky, nikde ani živáčka, nádherně rozhledy, stálo to zato.
Odpoledne jedeme adrenalinovou cestou autobusem (6 hodin) horskou Zig-zag route ze Sagady do podhorského Baguio - letní sídlo králů.Cesta je super na výhledny, místy nezpevněná a bez krajnice.
Baguio - muzeum staveb a osídlení, trh, radnice, park
kousek od města jsou zlaté doly, kde se stále těží zlato…. Dá se tam i podívat.. jeepney tam jede necelou hodinu… měl jsem v ruce opravdové zlato, tedy lépe řečeno za nehtem. důl je v současné době znovu otevřen, byli jsme přímo v provozu, moc turistu tu asi nechodí a místní se podivovali, kde jsme se tam vzali a kde jsme se o tom dozvěděli.
Odpoledne, nebo spíš v podvečer, jsme měli plánovanou cestu do Manily. Po horkém dni se odpoledne spustil takový slejvák, že autobus odjel o hodinu později neb na cestě byly potoky vody… jinak cesta v pohodě, ubytko jsme našlo vcelku snadno..
25.4. sobota – Manila
Odpoledne jsme jeli místním vláčkem kousek za město. Vláček se proplétal nejprve ulicemi Manily za povyku místních dětí, kteří po vlaku hází kameny. Cestující jsou před kameny chráněni pletivem v oknech… Koleje jsou v hrozném stavu, a okolí tratě taky.. vypadalo to jako po demolici… projížděli jsme spíše chudinskými čtvrtěmi. Cesta trvala asi 1,5 hodiny, v Alabangu, kam vlůak jede, se spustil zase pěkný liják. Příjezd na nádraží v Alabangu byl zajímavý, respektive to, co se dělo potom. Podnikaví Filipínci postavili na koleje malé drezínky (ovšem bez kol), kterými pak rozváželi místní obyvatele k jejich domovům… Nejen obyvatele, ale i zboží… zajímavý způsob dopravy…
dopoledne projížďka městem tramvajovou rychlodráhou (klimatizované tramvaje vyrobené v Praze), procházka městem.
odpoledne odlet z Manily v 16:30 se společností Cebupacificair na ostrov Palawan - je to místní lowcost, ale super. Letadlo byl nový Airbus, na palubě byla slušná zábava - různé hry a soutěže o ceny.
Palawan (Puberto Princesa) místní letiště – je to jako v jiném světě. Nejlepší je část jsou přílety - ARRIVALS. Je to pod takovou otevřenou plechovou boudou, kde se snaží točit pás se zavazadly.. no spíš jim to moc nejede, tak se snaží ručně ya pomocí kopání J. Na letišti bereme tricykletu, brzy sháníme ubytování a zítra hned ráno jedeme do Sabangu...
27.4.2009 pondělí
ráno vstáváme v sedm, abychom se do osmi dostali na autobusové nádraží. Bereme tricykletu, která nás tam zaveze. Nádraží je asi 5 km za městem.. to je nápad dělat tak daleko ... no spíše je to takový plac odkud jezdi autobusy a jeepney z města ven.
Bohužel nás bus jede až v devět a tak trávím volny čas pochůzkou po nádraží a přemýšlením, jestli je ten bus do cíle schopen vůbec dojet. Dřevěné lavice. občas kousek koženky, přes zrezivělou podlahu se koukám ven. Myslím, ze s tímto přístupem by se autobusy MHD u nás nemusely ještě několik let vyřazovat.. :-) Okno to má jen přední, ale aspoň to bude lepe větrat. Ale jestli bude pršet, budeme mokří ze všech stran. Bágly cpeme raději dovnitř, i když jinak jde většina zavazadel a nákladu na střechu.
Do devíti se autobus slušně zaplní a vyrážíme směr Sabang. Prvních asi 30 km by měla být silnice dle průvodce zpevněná, dalších asi 50 km bude spousty prachu nebo bahna (podle toho jak moc prší). Při silných deštích zde bývá nebezpečí, že je některý úsek nesjízdný a můžete být zde uvězněni. Ale je zde změna. Filipínci zde začali dělat zpevněnou silnici, takže nezpevněných úseků už je jenom tak asi 20%. A příští rok by to mělo byt dokončeno celé.
Do Sabangu přijíždíme v pohodě před polednem. Sabang je malá vesnice na pobřeží a asi by to byl zapomenutý konec světa, kdyby tu nebyla taková lákadla jako krásná příroda, pláže, podzemní řeka s jeskyní, mangrovníkové lesy, tropická zvířata (opice, ptáci, hadi apod.) Už se moc těšíme. Jo a taky tu nemají elektřinu. Jenom od šesti do desíti večer, kdy pouští generátor.
První den si dáváme odpočinkové odpoledne na plážích a zítra vyrážíme do Národního parku.
Ráno si najímáme člun a jedeme do národního parku do Subterranian River. V přístavu potkáváme jeden francouzský par, tak se o náklady za loď dělíme. Po půlhodině nás loďka dováží k branám národního parku. Vlny jsou vcelku vysoké tak se při vystupovaní pěkně namočím. Jsme tu celkem brzy, takže tu skoro nikdo není. Čekáme na ještě asi 4 lidi, nasedáme do lodičky a jedeme po řece do jeskyně. Průvodce pádluje (motory zde nejsou povolené) a současně vykládá, je to moc zajímavé. Osvětlení zajišťuje malý světlomet napájený z autobaterie, který vezeme v lodi. Na hlavami nám visí netopýři, jsou mooooc roztomilí... taková malá myš s křídly. Jak říká průvodce, jsou prý i chutní...
Celá řeka má asi 8 km, otevřených pro návštěvníky jsou jen asi 2 km. V jeskyni jsme se příjemně ochladili a zpět vyrážíme pěšky přes tzv. Monkey trail - opičí stezkou. Zde je naděje vidět v přírodě některá tropická zvířata. Hned na začátku potkáváme docela velkého varana, jak si to kráčel přes cestičku. Cesta pak vedla stále nahoru a dolů, což bylo v tom teple docela náročné. Ale snaha byla odměněna, když jsme v korunách stromu nejprve zaslechli praskání a pak uviděli několik makaků. Byli nádherní a roztomilí a vydrželi jsme docela dlouho je pozorovat. Cesta pokračovala dál a přinesla nám ještě několik překvapení. Nejprve se muselo kus cesty projít mořem, ale vlny byly dost vysoké a silné takže to bylo skoro až po pás a voda stříkala až po obličej... chudák foťák... pak byla pěkná pláž, kde jsme se vykoupali. Ale nebyl to ještě konec, těsně před koncem jsme museli přebrodit řeku vlévající se do moře a nevěděli jsme jak moc je hluboká. Byla dost, mě asi po hlavu, ale jak přenést v suchu batoh s foťákem. No využili jsme k tomu loďku, která byla přivázaná uprostřed, kterou jsme přitáhli, naházeli do ní věci a využili pro transport batohu. Do vesnice jsme přišli odpoledne a ten den si už jen užívali…. pohody, pláže, palem a moře.
28.4.2009 středa
Ráno bylo po večerním slejváku opěk pěkně, tak honem do moře. Dopoledne jsme měli naplánovanou návštěvu mangrovníku. Nakonec jsem vyrazil sám a vůbec jsem nelitoval. Hodinu mě dva průvodci za v přepočtu 40 Kč vozili po řece (jak jinak než na loďce s pádly), připadal jsem si jak bílý Sáhib. A celou dobu jsme si povídali o zdejší přírodě, mangrovnících a pozorovali zvířata. Na mangrovnících byli ve větvích hadi, někteří prý docela nebezpeční.
A co je to vlastně ten mangrovník? No to je moc zajímavý strom, který má kořeny v mořské vodě, sůl z ní dokáže eliminovat a vylučovat listy zpět. Kromě toho zpevňuje břehy a půdu.
Odpoledne jsme se pak byli podívat na místní hřbitov. Byli tam lebky a kosti... síla... zavedl nás tam jeden původně Američan, který zde už několik let bydlí, oženil se s Filipínkou a mají spolu děti.
Odpoledne jsme pak jeli stejným autobusem jako do Sabangu zpět do Puerto Princesa.
30.4.2009 čtvrtek
Dopoledne trajdání po městě, po oběde odlet z Puerto Princesa ve 12:20 opět se společností Cebupacificair do Cebu. Let klidný, načas.
Ubytovali jsme se v malém městečku těsně před Cebu, moc se toho dnes už nedá zvládnout (v šest hodin večer už je tma), tak se tu jen tak poflakujeme a touláme se městem. Moc turistů tu asi nebývá, jsme tu jako místní atrakce, ale v dobrém slova smyslu. Ted jak ťukám na komplu tak mám kolem sebe z každé strany zvědavé děti :-)
1.5.2009 pátek
město Cebu a okolí, výlet na motorkách (tedy jako spolujezdec) na vyhlídku Top Hill nad městem.
2.5.2009 sobota
návrat z Filipín zpět domů pres Soul. Odlet půl hodiny po půlnoci do Soulu a odtud do Prahy. V obou letadlech jsme měli místa u nouzových východů, takže luxusní místo na nohy.
Silnice se v zásadě dělí na zpevněné a nezpevněné. Ty zpevněné jsou většinou betonové z bloků podobně jako u nás danice D1. Jen kvalita je ještě horší. Občas jsou silnice i asfaltové, ale ty jsou plne der a výmolů po deštích.
Zajímavé je, že betonové silnice se dělají jen ručně, bez pomoci mechanizace. Pěkně se setluče bednění, umícha beton, nalije, zahladí a je hotovo... dobrý způsob boje proti nezaměstanosti. Jen jsem moc nepochopil systém budovaní zpevněných cest... napr. je cesta nezpevnena a z ničeho nic úsek 200 m beton..., nebo jen jedna půlka....
Veřejná doprava je kapitola sama pro sebe. Pro nezkušeného vypadá chaoticky, ale funguje skvěle.
Ve městech se pro dopravu používají v zásadě jen jeepney, což je něco na způsob malé dodávky, kdy se nastupuje zezadu a sedí se podélně. Jeepney mají své pravidelné linky a platí se hotově řidiči. Jeepney jezdí i na kratší vzdálenosti mimo města (tak 30-40 km), nazval bych to regionální dopravou. Ve městech pak jsou pak hojně používané tzv. tricyklety, což jsou motorky s postranním vozíkem, které uvezou tak 5-7 lidi (tedy místních). Ty nemají pravidelné trasy a jedou dle přání.
Někde jsou tricyklety i na lidský pohon, když je motorka nahrazena kolem-bicyklem. Ale to pak asi uveze tak max. 2 lidi. V Manile je také lehké nadzemní metro.
Pro dopravu mimo města se pak používají autobusy a vany. Vany jsou v postate mikrobusy. Autobusy maji otvírací okna, které se otvíraji zespoda nahoru. To má obrovskou výhodu, nebot je vůz lépe za jízdy větrán a taky lze lépe podávat z venku jídlo a pití od pouličních prodavačů. V každem autobuse je průvodčí, který prodává lístky, navíc ještě pravidelně nástupuje kontrolor, který hlída, zda si průvodčí nenechává něco pro sebe.
Mezi ostrovy pak jezdí trajekty, na větší vzdálenosti se dá využít letadlo. Fungují zde lowcost dopravci, takže se to i vyplatí.
Něco málo o jídle - jí se tu hlavně maso a to pořád - ráno, v poledne i večer. Vegetariáni mají prostě smůlu. K tomu je samozřejmě rýže, jinou přílohu tu neznají. Maso je všeho druhu, nečastěji ryby (všude kolem je moře) a kuřata. Jinak kuřata pečou na medu, je to zajímavé, a taky moc dobré. A vůbec všechno jídlo sladí. Třeba i šunka z obchodu je sladká. Už se těším domu na slané.
Z ovoce je tu velký výběr - nejčastěji banány, mango, mandarinky. Filipíny jsou také největším exportérem kokosových ořechů.
Moc dobré jsou pečené banány na sladko.. chutná to jako přemrzlé brambory a dá se to jist i jako příloha.
K piti tu kromě vody vládne Coca-cola :-( Pivo tu mají místní a je docela dobré a levné.